Sexy Losers

Dneska jen v rychlosti a krátkosti.Určitě čekujte stránky Sexy Losers, kde najdete ranec komiksů zaměřených většinou na eroticky laděné vtipy, z nichž je spousta opravdu velmi podařených a ten zbytek víc než dobrých...

Určitě doporučuji, ale jen pokud jste starší. Nikdy bych neveřil, že mě komiksové stripy budou bavit, ale tyto jsou opravdu více než dobré!

Na hlavní stránce se navíc můžete dočíst, že pro léto 2011 se připravuje film Sexy Losers, který má pod palcem režisér Kevin Smith, který stojí za peckami stylu Jay and Silent Bob nebo třeba Clerks. Pokud to není jen kachna a film bude, tak to bude hukot, Kevin Smith se humoru a sporsťáren nebojí!

A jak sama stránka o sobě říká: "If you're looking for some good ol'fashioned dirty humour and you are comfortable enough with your sexuality as to not be offended by drawn pictures, COME ON IN!"

Parchanti: Vsaďte si

Jak jsem sliboval včera, dneska zde máme recenzi na něco jiného než Sin City. A to velmi jiného. Ale nebojte, nebude to bolet.
Ke knize Parchanti jsem přistupoval trošku s odstupem. Komiksy mám sice hodně rád, ale zase samozřejmě ne všechny se mi líbí. A pokud si přečtete základní plot příběhu, tak vám hlavou proletí, že to už tady bylo milionkrát a bude to nuda. Ale opak je pravdou.

Nejdřív si ale řekneme co vlastně ti Parchanti jsou. Tým skládající se z 5ti členů se jmény: Clay, Puma, Jensen, Čokl a Levák kdysi pracoval pro CIA, které se v knize říká Agentura. Když ale viděli více než měli a byli ve špatný čas na špatném místě, rozhodla se je Agentura umlčet a nechala vybuchnout jejich vrtulník.
Jak je ale v akčních snímcích zvykem, Parchanti na palubě vrtulníku samozřejmě nebyli. Agentura je uvedla jako tragicky zahynulé a jede se dál. Parchanti ale žijí a chtějí se Agentuře pomstít, respektive přímo člověku, který dal rozkaz k jejich zabití.
Rozhodnou se tedy vypátrat o co Agentuře jde. A jejich zjištění je více než překvapivé. Agentura vesele obchoduje s drogami, zbraněmi a podobným svinstvem. Zde je třeba říct, že Parchanti jsou v první řadě vycvičení vojáci, tudíž patrioti a tyto nelegální obchody berou jako čin proti Americe, své vlastní domovině.

 

Parchanti se proto rozhodnou Agentuře třošku přiškrtit krk a dosáhnout toho, aby je vymazala ze seznamu smrti.

Neberte ale příběh jako nějaké kliše, sice se o něj opírá, ale je velmi zábavně pojat a například scéna s "nabouráním do systému" a hláška "Už mám dost těch Mission Imposible sraček" mě opravdu rozesmála. První kapitola knihy je poněkud znamená, bohužel se musí představit spousta postav, ale pak již autoři rozvíjejí každou postavu podrobněji a začnete si na ně zvykat. Mě se nejvíce zamlouval Jensen, který zastává status technika a hackera v týmu. Má správně břitký humor a jeho hlášky jsou opravdu zábavné.

Po představení týmu v první kapitole následuje delší povídka Goliáš, která se již táhne až do konce knihy. Zde mě již, po první z pěti kapitol, Parchanti začali opravdu bavit a zapoměl jsem na malé nedorozumění z první kapitoly, kdy vás scénaristá hodí rovnou do akce, bez nějakého intra. Možná by nevadilo napsat nějaký úvodník a trošku popsat situaci a postavy, aby čtenář nebyl po první kapitole zmatený.

To je ale má jediná výtka proti příběhové linii komiksu.

Nyní se podíváme na kresbu. Mě osobně se podobný styl kresby opravdu líbí a připadá mi takový ten "správný komiksový". Trošku mi stylem připomíná Hellboye, ale jen stylem kresby. Kreslíř Jock je podepsán i pod Soudce Dredem, takže pokud se vám kresba bude zamlouvat, zkuste sáhnout i po tomto superhrdinovi.

A to byl oslí můstek k, pro mě, největší zvláštnosti a výhodě tohoto komiksu. Hrdinové této knihy totiž nejsou superhrdinové se superschopnostmi, ale normální lidé, respektive špičkově vycvičený tým vojáků. Proto se teoreticky, s přivřenýma očima, dá komiks považovat za reálný a všechny akce působí věrohodně a takovým tím "to by možná v reálu šlo" stylem.
Já jsem si vždycky myslel, že podobný styl komiksu se mi nikdy nebude líbit, holt jsem vyrostl na Batmanech a Spider-Manech, ale Parchanti mě opravdu příjemně překvapili a nemůžu se dočkat až si přečtu další díl ze série.
Pokud se vám tedy líbí "vojenské týmovky" stylem A-Teamu, tohle bude přesně váš šálek kávy.

Pokud se pokusím nějak sesumarizovat a ohodnotit celý komiks, musím uznat, že mě opravdu příjemně překvapil a děkuji Comics Centru, že se jej rozhodlo u nás vydávat, i když to není ten klasický dětský komiks, ale četba pro ty starší. Škoda jen první zmatečné kapitoly, ale přes tu se rychle překousáte.
Parchanti: Vsaďte si je tedy velmi dobře nakreslený a příběhově dobře podaný komiks, který obsahuje pár opravdu vtipných hlášek. Dostává tedy ode mě 90 procent a těšte se na recenzi druhého dílu!

90%

Parchanty si můžete zakoupit přímo u českého vydavatele Comics Centra a to vázanou za 479,- Kč (link na eshop) a nebo brožovanou za 239,- Kč (link na eshop). Na obě knihy je nyní 20% sleva, tak si pospěšte, opravdu to stojí za to!

Frank Miller natočil reklamu

Frank Miller nedávno natočil reklamu pro Gucciho na jeho nový parfém Guilty. Musíte vidět!

Práce pro velkou company

Už se to nějak přihodilo v životě, že jsem začal pracovat pro velkou company. Pokud jste vidělí Matrix nebo třeba Americkou krásu, což zrovna nejsou úplně žánrově stejné filmy, tak víte kde ti chlapi pracovali. Říká se tomu open space, jsou na to dělané vědecké studie a prostě se všichni starají o to, aby jsme se v té práci měli dobře a nechtělo se nám domů. Mě osobně tedy open space nevadí, připadá mi to jako docela dobrý nápad, lidi mají blíž k sobě, nesedí roztroušení po kanclech apod... A určitě se tím ušetří strašná spousta místa a peněz.
Drobná vada ale je, že jste stále na ráně, prostě vás pořád někdo vidí, takže se nemůžete dloubat v nose, škrábat mezi nohama apod. A nebo můžete, pokud jste takový rebel, jako jsem například já, he. Spíš je problém, že vám stále někdo kouká přes rameno do monitoru, i teď, když píšu tento záznam, se určitě někdo koukl, že nepracuju a píšu něco, co asi nemá s prací společného, ale upřímně, I don´t give a fuck.
Ale pojďme zpátky k velké společnosti. Kdybych měl začít nadávat na všechno, všechny a ještě pár věcí navíc, tak bych to mohl psát do alelujá. Proto raději vypíchnu jen pár "radostí".
Tak třeba místo pro parkování. Ano vím že je to neekologické jezdit do práce autem, že je určitě ekologičtější jezdit MHD (které je samozřejmě ekologické, i když nevím odkud se bere ekologická elektřina pro pohon trolebusů a tramvají, když se veřejně/neveřejně bojuje proti např. solárním panelům), ale potřebuji, každý den v pauze na oběd, vyvenčit své dvouapůlměsíční štěně a MHD bych tu cestu prostě časově nestíhal. A tady se dostáváme k denodenní radosti a tou je zaparkování auta na parkovišti po příjezdu z oběda. Chytré hlavy totiž napadlo, že když každé tři parkovací místa oddělí pásem trávy se stromečkem, tak se nám tady všem zase bude strašně líbit a budeme si připadat jako v parku. Opravdu nechápu podobné snahy o zušlechtění parkovacích míst, vždyť jsou to parkovací místa, ne snad? Překvapuje mě, že pobočka americké firmy nemyslí na místo pro parkovaní, přičemž v USA je ježdění autem do práce normální věcí.
Další věcí je neschopnost zaměstnavatele zařídit přístup nováčkům k počítači, na počítač se běžně čeká i několik týdnů, proto se teď udržuje strategie stále o nějaké PC žádat, aby bylo až nováček přijde. A pokud nastupujete na vyšší pozici a máte právo na notebook? Připravte se na několika měsíční čekání, které se může překlopit i v roky. Což mi v pc firmě připadá jako trošku zvláštní.
Celkově přístup k zaměstnancům je opravdu špatný, mám zkušenosti s prací ve Vodafone, což je taky velká firma a tam když něco člověk chtěl po HR, tak stačil telefon a vše bylo zařízené. Naproti tomu se mi v současném zaměstaní stalo, že zaměstnavatel zapoměl nahlásit pojišťovně změnu a domů mi přišla pokuta několik tisíc korun. Naštěstí jsem si to dokázal vyhádat, ale stálo mě to strašně moc úsilí a hlavně běhání za "slečnama" z HR, aby konečně něco začaly dělat.
Proto tedy z big firmy odcházím, jak se říká, krysy opouštějí potápějící se loď.

Sbohem, nebudeš mi chybět.

Sin City #5: Rodinný hodnoty

Zdravím vás, po trošku delší odmlce, u další recenze a opět je to kniha ze světa Sin City, tektokráte je na řadě pátý díl s názvem Rodinný hodnoty. A na příště slibuji, že už napíšu recenzi i na něco jiného než jen Sin City.

Nejdříve se koukneme na příběh, ten zfilmován nebyl, tudíž ho někteří z vás nemusí vůbec znát. Musím se přiznat, že příběh tohoto dílu byl pro mě ze začátku docela zmatený, Frank Miller se hodně často ve vyprávění přeskakuje z přítomnosti do minulosti a není těžké se v příběhu ztratit. Během několika následujících stránek se ale vše vysvětlí a mohl jsem si příběh dokonale užít.

Zkusím vám ho tedy trošku přiblížit. Hlavní postavou je Dwight McCarthy a jako jeho sidekick je zde Miho. Obě tyto postavy jsme mohli vidět v předchozích dílech jako jsou Velká tučná zabijačka a Ženská, pro kterou bych vraždil. Osobně mi tento přístup Franka Millera naprosto vyhovuje a postavám to dodává na reálnosti a hloubce.

Samotný příběh se točí kolem splacení dluhu Dwighta holkám ze starého města. Dwight se vydává zjistit vrahy jednoho z místních mafiánů a na pomoc si bere malou sladkou Miho. Hned v začátku je nakreslená i jedna velmi vtipná a zábavná scéna Dwighta s policistkou. Opravdu mě velmi pobavila a jsem rád, že se tam objevila, i když na příběh nemá žádný dopad.
Dwight se tedy vydáva do baru, kde se od místní běhny dozvídá podrobnosti o vraždě a začne pracovat na dopadení vrahů. Ti si jej nakonec najdou sami a pomalu se začne rozjíždět temná strana příběhu, kde se konečně dostane ke slovu, či spíše k činu, i Miho. Frank Miller si opět nebral servítky a vraždění a krve si užijete víc než dost.

Celé pozadí příběhu a důvod proč vlastně Dwight McCarthy vyšetřuje vraždu pro dámy ze Sin City se dozvíme skoro až na konci knihy a je víc než překvapivé. Do vyzrazení tohoto ale v příbehu nenajdete ani jeden náznak, proč tomu tak je, což knize strašně moc přidá na záhadnosti. Opravdu smekám klobouk před Frankem Millerem!

Nyní se již pomalu dostáváme ke kresbě. Po předchozím díle, s názvem Ten žlutý parchant, Frank Miller opět sáhnul po jeho typické černobílé kresbě, která je ale zase o něco propracovanější než v předchozích dílech. Některá políčka jsou opravdu mistrovská díla a hlavně ten pocit, kdy otevřete novou knihu a ucítíte tu vůni novoty a krásnou kresbu, stojí za to.

A pokud jsem u některých políček v předchozích dílech musel chvíli uvažovat, co je to vlastně nakresleno a z jaké perspektivy je pole myšleno, v tomto díle se mi to u žádného z nich nestalo. Jde vidět že Frank Miller se každým dílem v kresbě zlepšuje a více si s kresbou hraje.

Co je ale jedinou vadou na kráse celého dílu je jeho krátkost. Kniha má přibližně 130 stránek, což je i o 70 méně než u některých předchozích dílu. Na druhou stranu příběh a kresba opravdu stojí za to.
Když to sesumarizuji, kresba je opět perfektní, příběh je opravdu zábavný a zajímavý, tak nemám jinou možnost než dát absolutní hodnocení.

100%

A nakonec jsem si nechal tu nejlepší zprávu a tou je cena. Comics Centrum prodává vázanou knihu za 239,- Kč (link na eshop) a brožovanou za cenu 119,- Kč (link na eshop), což je neuvěřitelná cena! Opravdu jste se chlapi vytáhli, koupit 128 stránkový komiks za 119,- Kč je opravdu nádhera!

Foto365.cz

Jeden můj známý fotograf jménem mrrca se při novoroční opici uvázal tím, že když je sakra ten fotograf, nafotí každý den v roce jednu fotku a tu pověsí na, pro tyto účely vytvořenou, doménu foto365.cz.
No a jelikož máme 21. ledna, je na stránkách již 21 fotek. Zkuste se kouknout, fotky jsou opravdu zajímavé, spousta z nich má zvláštní atmosféru a i když jde vlastně jen o to, že člověk něco vyfotí, tohle se dá určitě označit jako umění.
Zkuste ho v jeho snažení podpořit a třeba napsat i komentář k fotkám co se vám líbí či naopak nelíbí. Bude určitě rád, ne mrrco?

http://www.foto365.cz

Zdrávím tě, kamaráde a určitě nezapomeň i na nějaké promo pro Evil City:)

Sin City #4: Ten žlutej parchant

Vítám vás u další recenze na knihu ze světa Sin City.
Dneska se podrobněji podíváme na čtvrtý díl série s názvem Ten žlutej parchant. Stejně jako u třetího dílu se i tento díl dočkal kompletního filmového zpracování. Opět se tedy nemusím bát nějakých spoilerů a hned vás seznámit s příběhem.
I když je toto čtvrtý díl série, první část příběhu se odehrává dlouho před prvním dílem. Hlavní ženskou postavou příběhu je Nancy Callahan, které je na začátku příběhu teprve jedenáct let. Samotný příběh začíná představením hlavní mužské postavy, Johna Hartigana, který má poslední den ve sluzbě a nemůže se dočkat až bude doma a dá si pořádný steak, který pro něj jeho žena večer připraví. Musí ale ještě udělat jednu věc a to zachránit malou Nancy ze spárů Roarka juniora, což je senátorův syn, který znásilňuje a vraždí malé holčičky.
Scéna v docích, kdy Hartigan usiluje o záchranu Nancy je opravdu hodně dobře napsaná a ještě lépe nakreslená. Haritganovi se nakonec Nancy podaří zachránit, ale jen za cenu svého života. Hartigan připraví Roarka juniora o obě jeho zbraně poté, co mu ustřelí ruku se zbraní a penis.

Jaké je ale překvapení, když se vzbudí na nemocničním lůžku a vedle něj stojí senátor Roark a sděluje mu, že ho klidně může zabít a pomstít tak to, že Hartigan udělal z jeho syna krypla a už nikdy mu jeho syn nedá syna. Roark se ale rozhodne Hartiganovi pomoci s jeho srdeční vadou, na kterou trpí. Dopřeje mu ty nejlepší doktory ve měste jen proto, aby ho nakonec viděl trpět když na něj Roark hodí znásilnění Nancy a vraždy ostatních holek, které Roark junior zavraždil.
Hartitganovi se pak před lůžkem zničeho nic obejví Nancy a slibí mu, že na něj nikdy nezapomene a bude mu každý týden psát. Hartigan se dlouhé roky brání obvinění, do kterých jej chce Roark starší namočit a sedí ve své cele, kde dostává každý týden slibovaný dopis od Nancy. Jeden týden ale dopis nedorazí, další také ne a John začíná mít o Nancy strach. Rozhodne se tedy ke všemu falešně doznat, aby se mohl dostat ven a najít Nancy a zkusit jí pomoci.
Dalé již ve zkratce. John opravdu Nancy najde, ale jsou přemožení žlutým parchantem, což je vlastně Roark junior, který se tak transformoval po náročných operacích. John se pak nakonec s Roarkem juniorem dostanou do křížku a jak to dopadne nechám v tajnosti. Jen snad můžu prozradit, že i když se to bude zdát jako klasický happy end, tak nakonec to tak nedopadne.

Příběh je tedy opět silný, tento mám opravdu rád a zdá se mi hned po Marvově eposu nejlepší, hlavně co do hloubky a dějových zvratů. Několikrát se vám bude zdát, že se Hartigan z dané situace nemůže dostat, ale Frank Miller vás vždy překvapí vyřešením bezvýchodné situace. Na pár políčkách se dokonce objeví Dwight v rozhovoru se Shellie, takže opět ta provázanost o které jsem již několikrát mluvil v dřívějších recenzích.

A nyní se pojďme podívat na kresbu. Největší změnou, oproti všem předchozím dílům, je použití třetí barvy na žlutého parchanta a na jeho krev. Tady musím vzdát Franku Millerovi opět hold, novou barvu do kresby zakomponoval perfektně a dává kresbě nový rozměr. Začínám mít pocit, že na co Frank Miller sáhne, se mění ve zlato. Díl od dílu se kresba liší a přitom zůstáva stále dobře patrný jeho nezaměnitelný styl.

Je čas na malou rekapitulaci. Sin City #4: Ten žlutej parchant je opravdu velmi povedený komiks, příběh je perfektní, kresba nemá chybu. Musím tedy, již podruhé v případě knihy ze světa Sin City, sáhnout k maximálnímu hodnocení. Sin City #4: Ten žlutej parchant tedy ode mě dostává plných 100% a zároveň moje doporučení jako jeden z nejlepších komiksů na trhu.

100%

Sin City #3: Velká tučná zabijačka

Dneska se podíváme na již třetí díl ze série Sin City a hned na začátku musím prozradit, že to bude prozatím nejkrvavější díl, který jsme tady měli.
Hlavní postavou je Dwight McCarty, kterého si určitě pamatujete z minulé recenze, kdy prahnul za Avou. Ta je již ale dávnou minulostí a Dwight nyní sedlá Shellie, servírkou z Kadie´s, což je nalévarna ve které tančí Nancy Callahan a kde chodí pít Marv a zároveň se zde Dwight setkal s Avou v druhém díle. Příběh třetího dílu byl celý zpracován ve filmu, takže se nemusím bát žádných spoilerů a hnedka vám ho tady trošku přiblížím.
Jak už jsem napsal na začátku, Dwight je milenec Shellie a celý komiks začíná scénou, kdy se další postava příběhu, Jackie, se svou partou chuligánů dobývá Shellie do bytu, kde je Dwight. Určitě si tuto scénu pamatujete z filmu, zváště pak mistrovský kousek, kdy Dwight Jackiemu strčí hlavu do záchodu s hláškou, že udělal velkou chybu a to, že nespláchnul. Celá tato scéna je nakreslená na celých pěti stranách a opravdu mě moc pobavila. Zajímalo by mě, kde Frank Miller na ty nápady chodí.

Po této toaletní romanci se Jackie s partou pakuje a směrují do Starého města pro nějaké holky. Dwight jako správný hrdina musí Jackieho zastavit, aby někoho nezabil. Jackie je totiž dneska rozjetej jak nákladní vlak a ucítil ženskou krev. Po příjezdu do Starého města ale Jackie bohužel vytáhne bouchačku na Becky a to je jeho dnešní druhá chyba. Tato ale má fatální následky, když se na scéně objeví Miho a dvěma katanama prošpikuje Jackieho kumpány a ještě navíc stihne Jackiemu useknout ruku velice stylovou hvězdicí ve tvaru hákového kříže.
Jackie se ještě pokusí bránit, ale nakonec zabije sám sebe. V této chvíli by asi příběh končil nebýt toho, že Jackie je policajt. I když policajti do Starého města nejezdí a nechávají volnou ruku dámam, které jim dávají nějaké procento z profitu a nějakou tu dívku pro zábavu. Díky tomu si dámy ze Starého města můžou vykonávat svou vlastní spravedlnost a držet si mafii a pasáky od těla. V tomto případě se všechno obrátí a policisté se vrátí a s nimi i mafie a vykořisťování dívek mafií.
Dwigth se tedy rozhodne mrtvolu uklidit do asfaltových jam. No že se cestou všechno zvrtne a bude sám bojovat o život v boji s irskými radikály a že se dočkáme příchodu mafie do Starého města a velkého boje mafie s dívkami, to nechám na vás, ať se tím prokoušete sami.

Pojďme se tedy kouknout na kresbu. Musím zde zase znovu psát, že kresba je nádherná, promyšlená a dechberoucí, nebo vám je to již po dvou recenzích jasné? V tomto díle se ale Frank Miller opravdu překonáva a kresba mi připadá více propracovaná než v předchozích dílech. Schválně se kouknětě na obrázek vlevo, jak je propracována zbraň Jackieho. V prvním díle byla kresba opravdu drsná a jednoduchá, zde je více prokreslená a je brán větší důraz na detaily. Asi je to jen náhoda, ale drsnější kresba se perfektně hodila k drsnému Marvovi a tato jemnější kresba se zase perfektně hodí k tomuto příběhu.
Kresbu oceníte hlavně na děvčatech ze Starého města, například Gail se svými řetězy a pouty je nakreslená přímo bravurně!

Je na čas na rekapitulaci. Sin City číslo 3 nám opět představuje temnou stránku města a hlavně prohlubuje osud Dwighta McCartyho a zároveň nám trošku objasňuje jak funguje část města známa jako Staré město. Příběh se mi zdá o trošku lepší a zajímavější než u druhého dílu a šlape na paty dílu prvnímu, ale ten je pro mě posvátný.
Třetí díl tedy od mě dostává úctyhodných

95%

Skateboarding

Co pro mě znamená skateboarding? Nedávno jsem někde četl: "Skate je vlastně něco na způsob stroje času. Ve chvíli kdy se poprvé odrazíte, se vám zastaví čas a pokaždé když půjdete jezdit znovu, se vrátíte do toho věku a té nálady, jako když jste se odrazili poprvé." Můžete s tím nesouhlasit, ale v 90% to bude znamenat, že na skatu nejezdíte.
Skateboarding pro mě ale znamená víc, v první řadě je to opravdu zábava a kdo si nikdy neprojel město jen tak s olíčkama přes kanál, tak asi nikdy nepochopí. Ten pocit, když je léto, k večeru, ale ještě je světlo a vy si to valíte přes město a slyšíte kolečka jak cvakají po dlažbě, je k nezaplacení stejně jako mastercard. Zároveň to krásně prudí staré, smradlavé lidi a připadáte si tak trochu jako rebel.
Na skejtu jsem nikdy nic moc zásadního nedokázal, nikdy jsem neudělal trik, který by byl dostačující pro fotku či natočení na video, ale pro mě osobně to bylo víc než kdybych skočil 20tky schody. Asi se nikdy nenaučím flipovou magii, ale chtěl bych trošku vyzvat rádiusy a hlavně bomb hills. Každé olíčko je pro mě radost, ale nejvíc mě baví na skatu jenom jet, prostě "cruizin´ down the street".
Zároveň si skateboardingem můžu alespoň trošku nahradit největší lásku mého života a to je surfing. Nikdy jsem nesurfoval a si se ani nikdy nedostanu k tomu abych si to vyzkoušel, ale sakra vím, že by mě to pohltilo a propadl bych tomu. Taky proto jsem nikdy nejel na surf camp, protože mám strach se pak z něj vrátit a vědět že se na surf nedostanu.
Samozřejmě se můj vztah ke skatu dobou trošku mění. Už moc nekoukám na skejtový videa, vlastně v poslední době jsem sledoval jen Stay Gold od Emericy, ale na druhou stranu, stálo za to sledovat ještě něco jiného? Taky už se mi moc nelíbí technický skateboarding a nemám rád jak jezdí třeba P-Rod a podobní Nike lulini. Prostě už tíhnu k starejm puškám jako je Duane Peterson, Hosoi, Hassan apod. A nejvíc se mi začínají líbit bazény a úplně nejvíc se těším do Prahy na štvanický bazének. Sice spíše budu sedět a koukat, ale i tak mi to bude stačit.
Další věcí jsou skejtový časáky, kdy Board kupuju už jen tak ze setrvačnosti a nostalgie. Na druhou stranu mám předplatné Thrasheru a tam je každé číslo pecka a když ho objevím ve schránce, je to pro mě taková malá oslava.
Ve svém životě jsem toho již stihl dělat spoustu, snowboarding, ten ale chcípl na nutnosti jezdit na hory, což je mega drahý a za další je tam sakra zima a to moc nemusím. Jednu dobu jsem taky jezdil freeride na hroským, měl jsem kolo za skoro 60k, ale to taky nějak spadlo, tam je to taky docela podmíněno cestováním na hory a navíc je to kolo opravdu neskladné.
Nejvíc sem si asi užil na bmx, kdy flatland pro mě znamená krásných 5 let života strávených cestováním po celé republice, poznávaní nových lidí a hlavně super fun při ježdění. K flatlandu bych se taky chtěl možná časem vrátit, ale zase je tam ta prvotní investice kolem 10k, na co prostě teďka nemám. Zvláštnost taky je, že i když mi ten flatland šel ze všeho nejvíc, tak jsem se na něj vykašlal a vrátil se zpátky ke skatu, respektive jsem prodal kolo a nechal si skate.
Nejspíš to ale asi dopadne tak, že si do budoucna koupím nějaký longboard velikosti menšího surfovacího prkna a na všechny triky se vykašlu a budu mít klid.

Něco pro potěšení oka

DEW TOUR CHAMPIONSHIPS 2010 LAS VEGAS

Dew Tour je asi jediná tour extrémních sportů na světě. Zapoměnte na X-Games, který se jedou jeden víkend, Dew Tour se skládá z několika zastávek nabitými těmi nejlepšími jezdci planety.



Historie Dew Tour se datuje od června roku 2005 a skládá se z celkem pěti zastávek, u kterých je první čistě skateboardová, druhá čistě bmx a zbývající tři jsou kombinací obou sportů dokupy. Prize money 2.5 miliónů dolarů vždycky přivábí spoustu známých tváří, které třeba na X-Games neuvidíte.
Dew Tour ale nejsou jen závody a hrocení, na každé zastávce je několik live koncertů, game roomy s hrami na konzole a vlastně i celá festivalová vesnička, kde jsou k vyzkoušení nové produkty, nějaké ty soutěže a samozřejmě taky možnost si nechat cokoliv podepsat od vašeho oblíbeného ridera.



Letos se Dew Tour koná ve městech Boston, Chicago, Portland, Salt Lake City a naposled v Las Vegas. První bostonská zastávka byla čistě skejtová, druhá čikegská byla čistě v režii bmx a to pod záštitou Nike 6.0, který je rovněž společným sponzorem celé Dew Tour. Pokud se někdo tedy ptá, co dělá Nike s pěnezi, které vydělá na botách a oblečení, tak si zkuste představit kolik pěnez musí Nike vynaložit do propagace bmx na závodech jako je Dew Tour. Ano, někomu to může připadat jako komerce, ale pokud chceme aby bmx neumřelo a aby jezdilo více a více lidí (víc lidí = větší kupní síla = více možností pro výrobce = větší konkurence = kvalitnější a levnější výrobek pro ridera), tak je třeba podporovat značky, které se bmx snaží ukázat masověji jako sport. I když to může být někomu proti chuti. A pokud jde navíc o kvalitní výrobky je jedině dobře. Sám vím proč nosím Nike 6.0.



Ale zpět k Dew Tour. Koukneme se jen tak lehce na poslední závod, který se jel v Las Vegas. V Dew Tour se sčítají výsledky z každé tour a ve Vegas se nakonec rozhodne, kdo celý ročník vyhrál. Čeká se tedy největší hrot a tomu odpovídá i skatepark, bmx park, dirty a vertka, která byla letos umístěna hnedka vedle bazénu, což mohlo být hodně zajímavý, však koukněte na plánek.



 Rozepisovat zde triky, který každý rider udělal by bylo zbytečné, od toho jsou zde videa, které můžete shlédnout na odkazech, které jsou umístěny na konci článku. Zobrazíme pouze výsledky jednotlivých bmx disciplín. Já osobně na Dew Tour nebyl, ale určitě bych se rád jel kouknout, nejen na super triky, ale určitě i na zázemí okolo a hlavně nasát tu atmosféru.



V případě vertky postoupila do finálového jamu pětice jezdců Jamie Bestwick, Vince Byron, Chad Kagy, Dennis McCoy a Simon Tabron, kdy z prvního fleku postupoval Jamie Bestwick se skoro bodovým náskoken na druhého Vince Byrona. Nakonec ale Chad Kagy zajel peklo a tento závod vyhrál a Jamieho Bestwicka nechal na druhém místě.



V případě dirtu se finále jelo ve dvanácti borcích, které tady jmenovat nebudeme, namátkou jen Chris Doyle, Anthony Napolitan nebo třeba Ryan Nyquist. Dirty nakonec ovládl Brandon Dosch, který Dew Tour jezdí teprve druhým rokem.

No a nakonec se kouknem na BMX Park kde velmi překvapil Ryan Nyquist, který výhrál jak semifinále, tak nakonec i finále. Od už přeci jen staršího jezdce, jakým Ryan je, jsem to nečekal, o to víc se mi to líbí. Tento jedenatřicetiletý jezdec za sebou nechal jména jako Daniel Dhers a třetího Garretta Reynoldse. Velká gratulace!

Tolik asi k Dew Tour, určitě koukněte na videa a klidně čekněte nové Holiday 2010 zboží od Nike 6.0 na našem e-shopu!
Bmx zdar!

BMX PARK FINALS VIDEO
http://www.allisports.com/dew-tour/event/dew-tour-championships-2010/video/dew-tour-championship-2010-bmx-park

BMX DIRT FINALS VIDEO
http://www.allisports.com/dew-tour/event/dew-tour-championships-2010/video/dew-tour-championship-2010-bmx-dirt


LAS VEGAS RANKING
http://www.allisports.com/dew-tour/results

Premiéra bmx videa This Is United

Dne 12.10.2010 se v brněnském klubu Melodka.cz konala premiéra bmx videa This Is United. Výběr místa na promítání se mi zdá docela zdařilý, velká plazma, na kterou jde vidět od baru, v kombinaci s plátnem v druhé, taneční, části klubu je dobrá kombinace pro promítání bmx videa. Jediné co bych vytkl je pivo, kdy opravdu Starobrno není můj šálek kávy. Ale šlo se koukat, ne chlastat...

No, pojďme pomalu k videu. This is United se točilo skoro dva roky, resp. od října 2008 do června 2010 v lokacích jako je Anglie, Francie, Německo, Belgie ale i Hawaii nebo Austrálie. Díky tomu je video hodně barevné, spoty nejsou v žádném případě jednotvárné a například party Nathana Williamse a Coreyho Martineze jsou prostě „eye-candy“!

Ve videu mají svůj profil Corey Martinez, Nathan Williams, Kye Forte, Ashley Charles, Ian Morris (ročník 1969!!!), Alex Valentino, Jimmy Rushmore, Ryan Metro, Leo Forte a Geoff Slattery. Samozřejmě jen pár z nich ma svůj profil na jednu písničku, pár lidí prostě jede montáž. Na druhou stranu na profily Coreyho Martineze a Nathana Williamse je potřeba písní dvou každému. Právě party těchto dvou bych chtěl nejvíc vyzdvihnout, úroveň jejich ježdění je opravdu obrovská a pro mě osobně je druhá polovina Nathanova partu jeden z největších zážitků nejen celýho videa, ale snad i bmx světa. A to nemluvím o sekci "crash" v bonusech. Tu totiž zcela ovládl taktéž vyndánek Nathan. Prostě a jednoduše video opravdu stojí za shlédnutí a určitě i za zakoupení. DVDčko v knížečkovém provedení.

Na promítačku dorazila docela početná skupinka lidí, ale já osobně čekal víc. Docela mě zamrzela atmosféra, která nebyla úplně hlasitá, jen občas hvízdnutí u dobrýho triku, ale nic moc. Je třeba podobné akce dělat častěji, ať si scéna zvykne a bude to!

BIKEPOLO - FIX ME BABY!

S fixkama se poslední dobou roztrhl pytel, což není vůbec špatný. Fixka jako kolo je podle mě ideální prostředek na cestování ve městě třeba do práce, do školy nebo třeba za slečnama. Spousta lidí ale v dnešní době fixky používá jako prostředek pro zábavu a není tedy žádným překvapením, že ve světě už spousta borců na fixkách dělají podobné věci jako na bmx.



O to víc mě ale překvapilo a hodně příjemně potěšilo, že i u nás se fixky staly pro partu borcu něčím víc, než jen výše zmíněným dopravním prostředkem do práce.
Občanské sdružení Město na kole pořádalo v sobotu 16. října v Pardubicích na Čičáku nultý ročník Mistrovství ČR v bikepolu. Pola se zúčastnily celkem čtyři týmy, tři byly přímo z Pardubic a zbývající tým dorazil z Prahy.


Více již Eliška Vacková prozradí v tiskové zprávě...

 V sobotu 16. října se v Pardubicích na Čičáku uskutečnil nultý ročník Mistrovství ČR v bikepolu.
Mimo tří pardubických týmů se turnaje zúčastnil také Poločas rozpadu z Prahy. Termín se kryl s jinými cyklistickými akcemi, proto se pozvané zahraniční týmy z turnaje omluvily.

Před začátkem akce se v parku postavilo dočasné hřiště s mantinely o rozměrech 27 x 17 metrů. Místní hrubý asfalt hrací plochy nebyl zcela ideální, ale po zametení šlo hrát bez potíží. Zápasy probíhaly stylem každý s každým. Podle výsledků se ještě sestavil klasický pavouk, ze kterého se do finále dostali pardubičtí Deer hunters a pražský Poločas rozpadu. Ten nakonec zvítězil 2:0.

Bikepolo je poměrně starý sport, jenž vznikl zhruba před 120 lety v Anglii z klasického póla, na rozdíl od koně si totiž jízdní kolo mohlo dovolit více lidí. Tehdy se hrálo na travnatém hřišti.
Kolopolo se dokonce dostalo i na londýnské Olympijské hry v roce 1908 jako ukázkový sport.

V současnosti se bikepolo stává znovu populární. Objevily ho komunity kolem poslíčků ve velkých amerických městech. Tříčlenné týmy se snaží hokejbalový míček střelit do branky pomocí pálky.
Ty si většina hráčů vyrábí sama z lyžařských hůlek, na které se kolmo připevní část například plynařské trubky. I když už existují bicykly speciálně na pólo, častěji se setkáte s běžnými koly, která jsou však této hře uzpůsobena (lehký převod, úzká řidítka, ...). Borci se prohání po asfaltovém hřišti deset minut, nebo dokud jedna strana nevstřelí pátý gól.





Nápad hrát pólo v Pardubicích se zrodil v našem občanském sdružení Město na kole. Během půl roku se zde utvořila přibližně desetičlenná skupina, která se pravidelně schází a pokouší se získávat zkušenosti i na mezinárodní půdě. Na letošním Mistrovství světa v Berlíně jsme sice neprošli kvalifikací, ale zjistili jsme, jaká je v úroveň bikepola ve světě. Díky účasti v této soutěži jsme byli pozváni také na otevřené maďarské mistrovství, kde jsme skončili na čtvrtém místě.




Kolopolo zatím není typický sport s dresy, sponzory a propracovaným treninkem, jde hlavně o zábavu a o setkávání se.

Další informace o bikepolu:
http://leagueofbikepolo.com/
http://www.whbpc2010.org/
http://en.wikipedia.org/wiki/Cycle_polo
http://en.wikipedia.org/wiki/Hardcourt_Bike_Polo
http://www.youtube.com/watch?v=76ZhpWW_v8s

Kontakt:
Eliška Vacková, mluvčí o.s. Město na kole
e-mail: mestonakole@email.cz
telefon: 720 388 418
web: http://mestonakole.eu



Pokud se vám článek líbil a měli byste zájem o více info fixkách, klidně vyjadřete svůj názor v komentech pod článkem, váš názor nás zajíma ze všeho nejvíc!

EMIL ERIKSSON ZA THE SHADOW CONSPIRACY

The Shadow Conspiracy hlásí nový přírůstek do rodiny a to mladýho střelce ze Švédska. Jeho web edit vypadá hodně slibně, Emil je docela streetova mašina, i když dělá poněkud nezvyklé triky. Však koukněte.
 
Emil teda rozšíří již i tak hodně početný a hlavně hodně kvalitní tým stíňáků. Více info v rozhovoru!

Tak se nám prosím představ a řekni odkuď pocházíš!
Jasně! Jmenuji se Emil Eriksson, narozen a vychován v Orebro, ve městě ve středu Švédska. Na BMX jezdím all day every day a miluju to!

S kým ze Shadow týmu by sis nejraději zajezdil?
Sakra, nemužeš mi pokládat takové otázky! Je tam tolik dobrých riderů! Byl bych nadšenej, kdybych se mohl potkat a jezdit s kýmkoliv z týmu!

Race, dirt, street, flat, park, a vert; Jsou všechny stejně kreativní?
Určitě! Myslím že kreativita a možnosti závisí na místě kde ježdíš. U nás ve městě nikdy nebyl park, takže street pro měl byl přirozenou volbou.

Myslíš že je hodně uplakánků v BMX?
Na internetu určitě. Ale venku lidi jezdí a nekecaj. Určitě ne teda u nás.

Jaký nejlepší spoty jsi navštívil a kam se chceš ještě vydat?
Určitě Barcelona. Je docela levný se tam dostat a je to jen 3 hodinový let od nás. Takže jsem tam už několikrát byl a pokaždý je to tam lepší a lepší. A určitě bych se chtěl kouknout do USA.





Jsou ty strašně dobrý bonbóny Swedish Fish opravdu ze Švédska? (swedish fish jsou něco jako naši gumoví medvídci, akorát jsou to rybky:)
Haha! Tak to si musím vygooglit! Nikdy jsem neslyšel název „Swedish Fish“, ale jo, vím co to je, akorát si nevzpomenu jak chutnají.

Jak dlouho je trik jen v tvé hlavě než se ho naučíš?
Občas se objevíš na spotu a do pár minut ti to tam padne, ale někdy to trvá měsicě nebo roky, zaleží jestli chceš udělat něco na speciálním spotu někde v zahraničí.

Proč jste jako parta pořád spolu, proč spolu trávíte tolik času?
Jsou to prostě dobrí kluci, kteří jezdí stějně moc rádi jako já.

Které město v USA by si nejraději navštívit?
Los Angels! Celá Jižní Kalifornie je v podstatě můj sen už dlouhou dobu, takže je to pro mě číslo jedna.

Někdo kdysi řekl: „Čím víc toho víš, tím víc toho vidíš“. Vidíš na sobě nějaký rozdíl ve vnímaní BMX teď než když si začínal?
Pořád považuju za nejlepší zážitek, když jedeš v noci domů po dlouhém dni plném ježdění v plné palbě přes město a skáčeš bunnyhopy přes všechno co se najde.

Co si myslíš o úspěchu a neúspěchu?
Dělej co miluješ a nikdy se nezklameš!





“Wildman”, “Lumberjack” a “Human Dragster” byly přezdívky, které si rideři dali sami sobě, nebo jim je vymyslel marketing. Jakou by sis přál ty?
Nemyslím si že bych nějakou chtěl, haha! Ale kdysi mi říkali „The Sheep“ (ovce:), protože jsem měl jako malej kudrnatý vlasy. Teď už tak kudrnatý nejsou, ale pár lidí si pořád myslí že je to srandovní!

Jsou všechny ženský ve Švédsku výsoký blondýny?
Jo!

Cinema wheels

Cinema wheels je poměrně nová firmička na kola a ráfky. To asi není nic moc zajímavá informace, ale zkuste kouknout na střelce, kteří za ní jezdí. Abych vás ušetřil několika kliků, tak vám to tady pěkně naservíruju: Garrett Reynolds, Corey Martinez, Nathan Williams, Sean Sexton, Chase DeHart. A to už má svou váhu, prakticky se jedná o superstar a kromě Garretta několikanásobné aktéry PROPS Road Fools, což je můj úplně nejoblíbenější počin točený na kameru v jakékoliv kategorii. No a "sinemáci" vydali nedávno své promo video, které prostě musíte vidět. Nejvíc mě dostal Nathan Williams se sérkou nose-manual, manual a nollie barspin z poctivejch čtyřek. Toho kluka mám prostě rád:).



Pokud Vás zajímá co připravuje pro rok 2011 tato nově vznikající BMX company, pak klikněte na www.bmxunion.com.

Bast Bastards Mistrovství ČR v Dirtu

V sobotu 2.10. se v Bástr Dirt Parku konal Bast Bastards Mistrovství ČR v Dirtu. Dirty v Bástru jsou jedny z mála, které se udržují a kluci z Red Bullu mohou být jen rádi, že si před několika lety vybrali pro svou akci Red Bull Backyard Digger právě tuto brněnskou lokalitu.


Tenhle report asi nebude moc o výsledcích a tricích, spíš jen o mém osobním pocitu z akce, je to koneckonců po dlouhé době mnou psaný report, tak se do toho potřebuji pomalu dostat.



Na místo, a to se přiznám bez mučení, jsem dorazil až těsně před začátkem finále, tudíž nemůžu sloužit s popisem akce celé jako takové. Nechci rovnou říct, že by mě nebavilo stát na místě několik hodin a koukat se na borce jak si naskákavají dirty, ale měl jsem drobné zdravotní problémy a nakonec jsem vůbec rád, že jsem se na místě objevil.



Co říci o dirtech? Kluci dělali co mohli celou sezónu, aby měli dirty v co nejlepším šejpu, ale zvláště pak poslední měsíc byl opravdu hektický, minimálně co se přípravy na kontest týče. Skoky byly bohužel třošku měkčí a mokré, ale to bylo způsobeno počasím, které skoro celý týden v Brně před závody panovalo. Nakonec se ale počasí ve čtvrtek umoudřilo a nebylo to zase taková katastrofa.



Účast na závodech byla hojná a přijelo i pár opravdu dobrých riderů jako třeba Dudo Antalík na BMX a Shaman z Polska na MTB. Ja jsem byl odvařený třeba z přítomnosti Michala Prokopa, který má můj velký respekt jako rider, který to dotáhl opravdu daleko. Bohužel jsem neměl možnost jej vidět jezdit, což mě hodně mrzí. Jinak známými tvářemi se to kolem dirtů hemžilo opravdu hezky. Michal Matys klasicky za majkem jako speaker, Žena z Ostravy klasicky s jointem a například Zuzka El Kloko, kterou můžete znát z video působení na dolekopu klasicky s kamerou.



Ohledně ježdění se mi velmi líbil lokál hero Marián, který zavdal i 720 a podpora diváků byla opravdu obrovská. Z ostatních riderů se mi líbily takové ty stálice české dirt scény jako je Cahin s Dudem v sekci BMX a Netro, Leader a Loleq v sekci MTB. Celkově musím uznat, že kvalita ježdění se opravdu zlepšuje a první z každé sekce dostal Ticket to Ride na Masters of Dirt, kde určitě ostudu neudělá! Toršku mě mrzí že Dan Jurečka si vybíral po celý den svou porci smůly a nebyl schopen se pořádně rozeskákat na svých home dirtech. Na tohoto jezdce jsem se taky těšil, ale bohužel neměl svůj den a často nebyl schopen naskákat celou lajnu. Tak snad ti to příště vyjde Dane!



Celá akce plynula v pohodovém duchu, alespoň co jsem měl možnost zaznamenat. Jsem velmi rád, že Brno začíná vystrkovat růžky na domácí kontestové scéně a doufejme, že se podaří do Brna dostat MČR i příští rok.



Nakonec bych chtěl apelovat na všechny, kdo bydlí v Brně a okolí, aby klukům se skokama pomohli, při pohledu na hliněné macky s nima musí být práce jak sviňa!

Sin City #2: Ženská, pro kterou bych vraždil

Dneska se podíváme na druhý díl ze série Sin City a to přímo na knihu s názvem Ženská, pro kterou bych vraždil.
Druhý díl série nás seznamuje s novými postavami, kdy hlavné mužskou postavou je fotograf Dwight, který si vydělává focením chlapů s prostitutkama pro jejich žárlivé manželky a hlavně nabité peněženky. Tuto práci mu dohazuje chlapík jménem Agamemnom, který má naprosto dokonalé triko "Kiss me, I´m Greek". Něco mi říká že i s Agamemnonem se v celé sérii ještě nekdy setkáme. Zde bych chtěl ještě podotknout, že Dwight v knize postoupí radikální přeměnu, kdy si nechá udělat plastiku obličeje a hlavně si nechá narůst vlasy jako měl ve filmu. Ale zpátky k focení nevěry.

Celá kniha začíná právě tímto momentem focení, kdy se Dwight, po zpracování fotek s nevěrným manželem a jejich předáním právnikovi žárlivé ženušky, vrací do své kanceláře, aby si v klídku vychutnal pivo a zbytek fotbalového zápasu. Zazvoní ale telefon a na druhém konci je Ava, Dwightova femme fatale. Nechci tady nějak moc prozrazovat, ale z Avy se nakonec vyklube pěkná mrcha, která bude moc hezky tahat za nitky a celý příběh se opět dočká mnoha dějových zvratů a nečekaných situací.
Co mě ale nejvíc dostalo je přítomnost Marva na hned několika stranách. Jde vidět, že Marv je hodně známá postavička v celém městě.
Jako hlavní ženské postavy se zde představí Ava, ale o mnoho důležitější jsou holky ze starého města jako například Gail a nebo Miho. Tyto dvě si jistě pamatujete s filmu. Ale to jsem již z příběhu prozradil více, než jsem chtěl.
Celkově je příběh opět velice silný, pohltí vás a nepustí, dokud knihu nedočtete. Frank Miller musel prožít několik životů, každý v těle jiného loosera, jinak si jeho fascinaci nelehkým životem jeho postav nedokážu vysvětlit. Stejně si ale nedokážu vysvětlit mou fascinaci jeho tvorby.

Pokud se pokusíme podívat na kresbu, musel bych se opakovat a přepsat zde prakticky ten stejný text jako včera. Frank Miller prostě kreslit umí, kresba je opět vynikající a na celých více než 200 stranách, opět není co vytknout. Zase se zde setkáváme se dvěmi barvami, černou a bílou.

Co říci na závěr? Sin City opět nezklamalo a předkládá nám velice zdařile vyprávěný a kreslený příběh chlapa, který by pro svou ženskou vraždil.

Sin City #2: Ženská, pro kterou bych vraždil tedy ode mě dostává krásných

95%

Sin City: Drsný sbohem

Zdravím vás u mé první recenze a zároveň i mého prvního článku na Daily Planet. A čím jiným začít než Sin City: The Hard Goodbye, neboli Drsný sbohem. Drsný sbohem je první díl Sin City série.

Noc je horká jako samo peklo. Všechno je upatlaný. Je to hnusný místo v hnusný čtvrti hnusnýho města. Zírám na bohyni. Říká, že mě chce. Voní jak by měli vonět andělé. Perfektní žena. Bohyně. Goldie. Říká, že její jméno je Goldie.
Tak tento komiks začíná. Hlavní hrdinou a celou nosnou postavou příběhu je Marv, což je hodně drsný cápek, se kterým se život nemazlil a tudíž se ani on nemazlí s ním. Příběh se točí okolo jeho milenky Goldie, kterou potká v jednom baru a zažije to, co nikdy nezažil. Po probuzení ale Marv zjišťuje, že zatímco on vyspával opici, někdo Goldie zabil. Marv tedy slibuje pomstu a tím roztáčí velekolotoč oslavy násilí a brutality. Jak sám podotkne, propracovává se potravním řetězcem až úplně nahoru k lidem, kteří Goldie zabili.

Příběh je opravdu bravurně vymyšlený a v knize prakticky není žádné slabé místo, žádná strana, která by vám připadala zbytečná. Všechno šlape jak má, v příběhu je i několik dějových zvratů a autorovi se daří vás držet napjaté, jak vše dopadne.
Myslím že je zbytečné zde zmiňovat že príběh je plný opravdu brutálních kreseb a hodně krutého mučení, ale vše je zde podáno jako nevyhnutelnost, díky které Marv dokáže zjistit pravdu o vrahovi Goldie. Ze všech dílů Sin City které jsem doposud četl se mi zdá tento příběh jako nejsilnější a nejvíce promyšlený.

A to se již pomalu dostáváme ke kresbě, kterou musíte buď nesnášet nebo milovat. Je fascinující co všechno Frank Miller dokáže nakreslit v pouhých dvou barvách, černé a bílé. Nečekejte zde odstínování barev či dokonce nějaké stupně šedi, zde se opravdu striktně jede jen na černou a bílou a mě osobně to naprosto vyhovuje a dokonale to sedí k temnému příběhu, který nám Frank Miller vypravuje. Bohužel díky černobílé kresbě je někdy potřeba některá políčka trošku luštit, ale toto se děje opravdu jen minimálně a hlavně po rozluštění takovéhoto políčka si teprve uvědomíte, jak těžké to muselo být nakreslit.
Některá políčka, jako napříkald proskok čelním sklem policejního auta jsou opravdu hodně propracována a schválně bych chtěl vidět, kolik práce se pod každým políčkem schovává.

Kniha má něco kolem 200 stran, ale přečtete jí na jeden zátah. Nedá se od ní odejít, má takový ten známý syndrom "ještě jednu stránku a jdu spát", který zde funguje stylem "dočtu knihu a jdu spát".
V edici Sin City vyšlo již několik dílů a v některých se občas objeví políčko, které je také v tomto díle, ale jinak nakreslené. Tato, pro někoho možná maličkost, dodá celému světu Sin City velkou hloubku a vy pak máte možnost sledovat svého oblíbeného hrdinu i v jiných dílech a úhlech.
Jak jsem již zmínil na začátku, Drsný sbohem je prvním dílem celé Sin City série a Franku Millerovi se podařilo každým dílem odvyprávět jiný příběh a tím myslím nejen výměnou postav, ale taky i scénářem, dějem a celkovým pojetím. Drsný sbohem bychom mohli nazvat eposem na Marva, chlapa, který chce pro svou milovanou ženu pomstu a k tomuto cíli jde opravdu přes mrtvoly.

Sin City bylo i velmi dobře zfilmováno, já osobně jej považuji za jeden z nejlepších filmů a hlavně zpracováním, které pak Frank Miller použil i na Spirit, se mi líbí asi nejvíc. Určitě se na Daily Planet objeví recenze.

Na závěr se sluší hodnocení. Nejdřív je třeba říct, že jsem již komiksů přečetl desítky a doposud jsem opravdu nenarazil na lépe propracovaný a chytřejší příběh než je právě první díl Sin City a zároveň, i když mám moc rád barevnou kresbu, Millerův styl kreslení prostě miluju.
Není se tedy čemu divit, když dám absolutní hodnocení a opravdu nejsem ovlivněm, či zaslepen, prostě Sin City miluju a když se podíváte na můj nick, je vám hned jasné jak moc.
Sin City: Poslední sbohem tedy ode mě dostává

100%

Doufám, že se vám má první recenze líbila a klidně zanechejte dole komentář, budeme s Han Solem jen rádi, i za kritiku!